Náboženský zápal, hojnost absintu, kurtizán a neúspěchu. Všechny tyto věci formovaly život a dílo jednoho z nejznámějších světových malířů. Ztrápený umělec, jenž se po své smrti stal prototypem nepochopeného a bláznivého malíře, zničeného lhostejnou společností.
čkoliv k umění měl brzy velmi blízko – už v patnácti letech byl zaměstnancem firmy obchodující s uměním – zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se na uměleckou dráhu Vincent chtěl sám vydat. Svou energii chtěl raději věnovat náboženské službě a péči o chudé. Rodina ho tedy nechala zapsat na evangelickou akademii a Vincent tam skutečně několik měsíců studoval. Jeho výbušná povaha a nedostatek disciplíny, ovšem způsobily to, že studium nedokončil. Nicméně nedokončení studií ho nikterak neodradilo a Vincent se i přesto rozhodl pro misionářskou činnost a zamířil do malé hornické komunity v Belgii.
Jedlík brambor.
Vincent žil mezi místními horníky, sdílel s nimi svou chudobu, Navštěvoval místí rodiny, předčítal z bible. Spal na podlaze a zbavil se veškerého majetku. Jeho odhodlání bylo natolik silné, že si vysloužil přezdívku „Kristus z uhelných dolů“. Nicméně, i přes své nasazení, se mu nepodařilo vytvořit soudržnou komunitu věřících a jeho kontrakt nebyl prodloužen.
„Je to pochmurné místo a na první pohled má všechno kolem něj něco skličujícího a smrtelného.“
Vincent Van Gogh o svém působení mezi horníky
Naštěstí pro umělecký svět, při své službě bohu Vincent neležel jen v blátě a nepředčítal z bible. Svůj čas a energii věnoval i něčemu užitečnějšímu. Začal kreslit výjevy z místní komunity a společně se svými zážitky, útrapami a myšlenkami, se o ně korespondenčně dělil se svým bratrem. Oba bratři si byli velmi blízko a tato forma komunikace jim vydržela po celý jejich život.
Vincent van Gogh, Koksovna – Borinage, 1879
Byl to právě jeho bratr Theo van Gogh, který Vincenta přesvědčil, aby se více zaměřil na kresbu a malbu. Vincent tak učinil, opustil dráhu misionáře a naplno se vrhl na umění a jelikož už neměl placenou práci, začal mu Theo čas od času posílat drobnou apanáž. Díky tomu mohl Vincent cestovat a sbírat inspiraci. V Antverpách chvíli studoval umění, ovšem studium nedokončil. Ovšem i přesto se vypracoval k umělecké zralosti. Za svůj nejpovedenější obraz v tomto období považoval Jedlíky brambor – Prostý výjev vesnického života, zachycující nuzné rolníky.
Vincent van Gogh, Jedlíci brambor, 1885
Milostný zápal
Vincentovi štěstí příliš nepřálo ani v jeho milostném životě. Jeho nepředvídatelná, tvrdohlavá a nestabilní osobnost byla pro objekty jeho milostného zájmu často problematická a jeho city tak často zůstávaly neopětované.
Jeho první láskou byla dcera jeho domácí, u které přebýval při svém působení v Londýně. Než ovšem mladý Vincent sebral odvahu, dívka už se zasnoubila s někým jiným.
Druhou láskou se stala jeho ovdovělá sestřenice Kee Vos-Stricker. V tomto případě už neotálel a své city projevil velmi záhy a velmi razantně. Neváhal dokonce před jejími rodiči strčit ruku do plamene lampy a dokázat jim tak své odhodlání získat její srdce. Netřeba dodávat, že ani tento svérázný pokus mu náklonnost jeho vyvolené nezískal.
Po několika dalších nevydařených romancích se nakonec rozhodl svou osamělost přijmout a jeho intimní vztahy se přesunuly čistě na profesionální úroveň. Útěchu pak hledal v nevěstincích a v jednom ze svých dopisů bratrovi poznamenal, že tak činí výhradně ze zdravotních důvodu.
Vincent van Gogh, Nevěstinec, 1888
Noci v Paříži.
V roce 1886 se náhle rozhodl odjet do Paříže. Z hlediska uměleckého bylo toto rozhodnutí velice prospěšné. Krátce po svém příjezdu navštívil impresionistickou výstavu, seznámil se s novou generací umělců, více experimentovat s barvami a technikou. Jeho plátna se rozjasnila a rurální tématiku vystřídaly pařížské kavárny a bulváry, krajinky a květinová zátiší. Ovšem dva roky bohémského života v Paříži, množství vypitého absintu a probdělé noci v Moulin Rouge, si začínaly vybírat svou daň. Van Gogh se rozhodl odjet z města a zotavit se. Vybral si městečko Arles.
Smutek přetrvá
Městečko Arles si s podivínským Holanďanem nevědělo příliš rady. Van Gogh se cítil osamělý, nemluvil místní provensálštinou a se svými sousedy si nerozuměl. Kromě malování se neměl čím zabavit, a tak během patnácti měsíců dokončil asi dvě stě obrazů. Jistou možnost rozptýlení poskytoval příjezd Paula Gauguina, jeho malířského kolegy. Zpočátku spolu vycházeli dobře. Van Gogh ke Gauguinovi přistupoval jako ke svému mentorovi. Gauguin byl starší a zkušenější a Vincent doufal, že se může lecčemu přiučit. Toužil také patřičně zapůsobit a předvést to nejlepší ze svého uměleckého nadání. Naneštěstí se takto sám dostal pod velký tlak. Po několika hádkách o principech umění, se van Gogh začal ještě více obávat, že ho jeho souputník opustí. To už bylo na Van Goghovu nestabilní, alkoholem podlomenou, psychiku příliš a 23. prosince 1888 se Van Goghova nemoc naplno projevila. Začal halucinovat a v jednom ze svých záchvatů zaútočil na Gauguina břitvou. Tu následně obrátil proti sobě, uřízl si ucho a v jakémsi polonáboženském blouznění toto ucho nabídl jedné zaměstnankyni místního nevěstince.
Z tohoto incidentu se Van Gogh už nikdy tak docela nevzpamatoval. Vincent nastoupil do ústavu pro duševně choré poblíž Saint-Rémy. Jeho stav se postupně zlepšoval a v květnu 1890 byl z léčení propuštěn. Jeho bratr Theo ho poté ubytoval v Auvers-sur-Oise, městečku poblíž Paříže.
Zlepšení ovšem nevydrželo, 27. července se Vincent vydává do obilného pole a pokouší se o sebevraždu. Jeho bratr Theo cestuje okamžitě za ním. Je po jeho boku, když Vincent, o dva dny později, na následky svého zranění umírá.
■